Scéna.cz 

Pan Theodor Mundstock: Šifra, kterou nechceme číst

Městské divadlo Mladá Boleslav uvedlo v premiéře dramatizaci románu Ladislava Fukse – PAN THEODOR MUNDSTOCK, za níž stojí režisér Petr Zuska. V titulní roli se představil Petr Mikeska. Inscenace se opírá především o pohybové vyjádření dané doby, které doprovází postava Mona v podání hostujícího Lukáše Faula. Fuksova románová prvotina zde ožívá jako obraz protektorátní atmosféry a každodennosti okupované Prahy. Zuska neusiluje o klasickou dramatizaci, ale o převod Fuksova světa do jevištního jazyka, v němž hraje roli nejen slovo, ale především tělo, rytmus a prostor. Mundstock zde není pouze postavou, ale procesem – člověkem, který si pod tlakem vnější reality vytváří vlastní vnitřní systém, aby ji dokázal unést.

Dramatizace Fuksova románu se na českých jevištích objevuje spíše výjimečně, přesto má svou tradici. Připomeňme inscenaci Jaroslava Haidlera z roku 1986 v Brně, která ukázala, že tato látka není divadlu cizí. Později se k ní v roce 2016 vrátilo Studio Hrdinů (Miloš Horanský). Současné uvedení tak nevzniká ve vzduchoprázdnu, ale navazuje na linii, která se k tomuto tématu vrací vždy ve chvílích, kdy společnost znovu naráží na otázky strachu, přizpůsobení a odpovědnosti.

Prostor pro strategie přežití

Scénografie Daniela Dvořáka pracuje s jasným kontrastem. První část inscenace uzavírá Mundstocka do interiéru – pokoj, stůl, židle, sedmiramenný svícen. Prostor působí jako uzavřený systém, v němž vznikají strategie přežití. Druhá část se otevírá a zároveň odhaluje. Dominantním znakem se stává nadrozměrný kufr, který evokuje transportní vagón, ale zároveň se proměňuje v byt, pracoviště i základní mobiliář. Kufr zde není pouhou rekvizitou, ale nosným symbolem redukce života i jeho absurdní adaptability.
Petr Mikeska v titulní roli pracuje s přesnou mírou vnitřního napětí a civilnosti. Dokáže přecházet mezi ironickým odstupem a postupným rozpadem, aniž by postavu zjednodušoval na oběť.
Vedle titulní postavy stojí Mon jako fyzická projekce Mundstockova vědomí. Jeho pohybová přítomnost je doprovázena hlasem ze záznamu, čímž vzniká další významová rovina: tělo jedná, hlas komentuje. Tento princip rozštěpení patří k nejsilnějším momentům inscenace a odpovídá Fuksově poetice. Lukáš Faul jako Mon vytváří rovnocenný protipól – jeho pohyb není ilustrací, ale nositelem významu. V jejich vzájemné symbióze vzniká napětí, které inscenaci drží.
Ostatní herci – Svatava Hanzl Milková, Daniel Mišák, Lucie Matoušková, Roman Teprt, Karolina Frydecká a Petr Bucháček – oscilují mezi konkrétními figurami a kolektivním obrazem společnosti. Vytvářejí mikropříběhy i anonymní masu, která působí jako tichý, ale neustálý tlak okolí. Celek inscenace tak stojí na souhře herecké přesnosti a silně stylizovaného režijního konceptu.

Panoptikum strachu

Petr Zuska se zaměřuje na motivy a vyústění vnějších okolností. Do svého divadelního jazyka zařazuje ztělesněné zlo – německého vojáka v podobě figuríny. Divák tak získává pocit, že nahlíží do nitra pomyslného panoptika. Zuska místy vybočuje až do nadpřirozené roviny, což odpovídá situaci, v níž si lidé realitu nedokázali nebo nechtěli připustit. První zprávy o koncentračních táborech byly vnímány jako něco iracionálního, rozumem neuchopitelného.
Právě tento moment má znepokojivý přesah do současnosti. I dnes se setkáváme s obrazy, které odmítáme přijmout jako skutečnost. A v tom spočívá Zuskova síla – dokáže vytěžit historickou zkušenost bez prvoplánového hodnocení, spíše otevírá prostor k zamyšlení. Podobné děsy znovu vyplouvají na povrch a jejich podoba se z minulosti nenápadně přesouvá do přítomnosti.
Jeho inscenace tak nepůsobí jen jako výpověď o minulosti, ale jako varování. Působí především skrze pohyb a obraz – prostřednictvím pomyslné divadelní šifry, která není jen nářkem či svědomím, ale i tichým, o to naléhavějším signálem.

Inscenace je bezesporu umělecky silná. Zuska dokáže pracovat s obrazem, pohybem i fragmentární hudební složkou s velkou přesností. Zároveň se však nevyhne zásadnímu problému rytmu. Téměř tříhodinová stopáž bez výraznější redukce vede k místům, kde se význam rozmělňuje a napětí ochabuje. Tam, kde by inscenace měla sevřít, se rozprostírá.
Největší síla inscenace nespočívá v historické rekonstrukci, ale v její aktuálnosti. Mundstock tak přestává být jen postavou. Stává se obrazem člověka, který se snaží přežít svět tím, že ho začne přijímat. A právě v tom se tato divadelní šifra uzavírá – ne jako odpověď, ale jako varování. Šifra, kterou nechceme číst, a přesto bychom na ni neměli zapomenout.

★★★★★

🎭 Ladislav Fuks - Petr Zuska: Pan Theodor Mundstock

Režie Petr Zuska, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Pavel Knolle, dramaturgie Kateřina Suchanová.
Osoby a obsazení: Theodor Mundstock (Petr Mikeska); Mon (Lukáš Faul j.h.); Frýda Šternová, Ruth Krausová, šílené děvče (Svatava Hanzl Milková); Šimon Štern, mladý pan Vorjahren, vyrostek (Daniel Mišák); Klára Šternová, paní Čížková, pekařka Pazouková (Lucie Matoušková); Otto Štern, pan Čížek, řezník Klokočník (Roman Teprt); Babička Šternová, upovídaná paní (Karolina Frydecká); Dědeček Izák, Rabbi, Moše Haus (Petr Bucháček).

Městské divadlo Mladá Boleslav, premiéra 24. dubna 2026 na velké scéně, psáno z reprízy 27. dubna 2026.

📘 www.mdmb.cz