Scéna.cz 

Manon Lescaut: Láska v časech útlaku – a Jonáš ve velrybě na konci světa

"Ve vnitřnostech velryby se rodí láska. Tmavá, těsná, zvukově zastřená. A přesto jediná, která může přežít svět venku."
MANON LESCAUT v režii Stanislava Moši je víc než inscenace. Je to obraz, báseň, výkřik i zpověď. V roce, kdy Městské divadlo Brno slaví 80 let od svého založení právě Nezvalovým textem, přichází jeho nová zhudebněná verze jako výjimečná syntéza minulosti, přítomnosti i nejisté budoucnosti. Výjimečná je nejen svým scénickým jazykem, ale i výraznou hudební složkou skladatele Lukáše Janoty a režijním nápadem, který pracuje s dvojím hlasem postav – mezi pamětí a přítomností. V hlavní roli Rytíře Des Grieux exceluje Martin Mihál, který touto rolí navazuje na svého Hamleta – a míří k dalšímu hereckému vrcholu.

Manon, která psala dějiny divadla

V červnu 1945, krátce po osvobození, otevírá tehdejší Svobodné divadlo svou první hrou – MANON LESCAUT Vítězslava Nezvala. Hra je volbou i výzvou – demonstrací radosti, češství, jazyka. Od té doby se měnily názvy i budovy, ale duch díla přetrval. V roce 1995 se k němu Stanislav Moša vrací poprvé a nyní – o třicet let později – znovu. Tentokrát v hudebním hávu, s novou scénografií a ve zcela novém čase.

Mošova vize: báseň v časech zlomu

Stanislav Moša přetavuje Nezvalovu poetickou dramatiku ve scénický jazyk, který se zříká popisnosti. Příběh se odehrává v náznacích, vzpomínkách, tlumených dialozích i výkřicích. Forma se blíží impresionistické kompozici, kde není důležitý děj, ale stav. Nezvalova slova se tak nestávají nositeli informací, ale emocí, vztahu a paměti.

Jonáš ve velrybě: scénografie jako báseň

Scénograf Christoph Weyers tvoří scénu jako soubor organických tvarů připomínajících nejen žebra velryby. Tyto objekty nejsou statické – mění barvu, reagují na hudbu, náladu, gesto. Jsou metaforou i prostředím: útroby velryby, chrám, past, pavučina. Právě zde se rodí vztah Manon a Des Grieux – v tmavém, bezpečném, ale těsném prostoru, kde nelze dýchat svobodně, ale kde jedině vzniká něco skutečného.

Hudba Lukáše Janoty: slyšet světlo

Hudba Lukáše Janoty je plnohodnotným partnerem inscenace. Nejde o doprovod – je to čtvrtý rozměr scény. Overture s varhanami, motivy smyčců i dechů, stylizované citace Dvořákovy Novosvětské či ozvěny Beatles – to vše vytváří emocionální mapu, ve které se orientují postavy i divák. Janotova hudba evokuje obrazy: rozbřesk nad mlhou, mlčení v podzimním parku, záři bílého šatu. Jazyk je v inscenaci na prvním místě – a právě proto je hudba tak účinná. Nese ho, ale nikdy nepřebije.

Martin Mihál: Rytíř mezi Hamletem a budoucností

Martin Mihál ve své roli Rytíře Des Grieux spojuje vznešenost s bolestí. Hraje tělem, hlasem i tichem. Každý pohyb je volený, žádné gesto není samoúčelné. Využívá bohaté škály – od přísné vertikály víry až po zhroucenou horizontálu touhy. Jeho hlas je silný, a přesto zranitelný. Vrcholným momentem je scéna, kdy jeho hlas zní ze záznamu – hluboký, mužný, zkušený – a zároveň se z jeviště ozývá stejný text v živém falzetu. Dvě verze téže postavy – vzpomínka a přítomnost – se protnou a vzniká pravda. Mihál zde navazuje na svou titulní roli Hamleta, ale tentokrát přináší ještě jemnější rovinu. Rytíř Des Grieux je jeho druhým velkým hereckým milníkem – a my už víme, že třetí role na něj čeká. Zatím zůstane nevyřčená.

Barbora Slaninová jako Manon: průzračná, ne však průhledná

Barbora Slaninová nehraje Manon jako femme fatale. Její Manon je dívka, která touží po kráse, ale netuší, jakou daň si krása vybírá. Její prostota není hloupost – je to čistota v nečistém světě. Slaninová využívá těla jako plátna, hlasu jako vodní hladiny, v níž se odráží každý pohyb okolí. Její bílý kostým – průsvitný a přitom chránící – se stává metaforou postavy samotné.

Vedlejší postavy jako zrcadla společnosti

Petr Halberstadt (Duval) přináší do inscenace chladný pragmatismus. Není démonický, ale o to nebezpečnější. Nabízí Manon šperky a bezpečí – ale za cenu ztráty svobody. Jeho „dárky“ jsou pastí, a on to ví.
Marco Salvadori (Tiberge) je zastáncem víry, který věří více v Rytíře než v Boha. Jeho loajalita je vlastně žárlivost. Možný podprahový erotický motiv neoslabuje postavu, naopak ji činí tragickou – zaslepený ochránce, který páchá škodu, i když si myslí, že chrání.
Stanislav Slovák (Velitel výpravy) je zosobnění zla. Ne jako démon, ale jako systém. Bičuje Manon – v gestu, ne v realismu – a stává se symbolem nacistického útlaku, vnějším tlakem historie. Je to přítomnost Hitlera bez Hitlera – tichý fanatismus v rukavičkách.
Patrik Bořecký (Pierre, opatrovník Manon) pak stojí jako mezistupeň – mezi soucitem a kontrolou, mezi rodinou a státem.

A dnes? Stále jsme ve velrybě

Dnešní doba se může tvářit jako svobodná, ale velryba má nové vnitřnosti. Válka na Ukrajině, mocenský přerod Západ versus Východ, kybernetické války, AI manipulace, útlum vzdělanosti a nárůst stádovosti – to vše jsou nové verze starých stínů. Nezvalova Manon Lescaut v roce 1940 nabízela naději. Mošova inscenace v roce 2025 tuto naději neničí, ale testuje ji – ve světě, kde láska a jazyk musí znovu bojovat o přežití.

Závěr: Naděje v břiše velryby

MANON LESCAUT v Městském divadle Brno není jen poctou historii. Je to výzva k tichému vzdoru. V době, kdy se vše mění – technologie, války, společnost – zůstává něco, co se nemění: touha po lásce, po porozumění, po pravdě řečené krásným jazykem. Naděje už není křik. Naděje je šepot. Hlas, který zní ze záznamu a zároveň v nás. Hlas, který nás – možná – vyvede z břicha velryby ven. Anebo nám připomene, že i v jejích útrobách lze milovat a být chráněn.

Vítězslav Nezval: Manon Lescaut
Režie a úprava Stanislav Moša; hudba Lukáš Janota; scéna Christoph Weyers; kostýmy Andrea Kučerová; dramaturgie Klára Latzková; light design David Kachlíř; zvukový design Pavel Vacek; dirigent nahrávky Karel Cón a zvuková režie a mix Aleš Dvořák.

Osoby a obsazení: Manon Lescaut (Barbora Slaninová); Rytíř Des Grieux (Martin Mihál); Tiberge (Marco Salvadori); Duval (Petr Halberstadt); Jeho syn (Jan Valeš); Pierre, opatrovník Manon (Patrik Bořecký); Velitel výpravy (Stanislav Slovák); Marcela Služebná (Lenka Janíková); Italský šlechtic (Jakub Mauer); Hostinský z Amiensu (Alan Novotný); Synelet (Nikolaos Natanailidis) Žebrák (Dušan Vitázek) a Studenti (Jan Valeš, Patrik Földeši, Jakub Mauer a Nilaos Natanailidis).

Městské divadlo Brno. Premiéra 7. června 2025, Biskupský dvůr Brno.

📘 www.mdb.cz