Scéna.cz 

My děti z druhé ruky: Divadelní sonda do života dětí bez domova

Existují témata, která jsou nejen těžká, ale i nesmírně křehká. Inscenace MY DĚTI Z DRUHÉ RUKY v Divadle Na zábradlí otevírá syrovou problematiku dětí, které vyrůstají v ústavní péči. Nejde však o prvoplánový sociální apel, ale o silnou divadelní výpověď, která skrze výrazové prostředky odhaluje hluboké emoce a nevyřčené bolesti těch, kteří nikdy nepoznali opravdový domov.

Rodina. Může být proměnlivá. Nesrozumitelná i neudržitelná. Anebo náhradní… ON (Michal Sikora) strávil v ústavní péči pět let, ONA (Martina Znamenáčková) osm měsíců. ON je Čech, ONA Slovenka. Ani jeden nezná své biologické rodiče či skutečný etnický původ. Sevřeni společenskými tabu a plni nevyřešených otázek se nyní spolu vydávají na cestu úvah a vzpomínek — co čeká na jejím konci?
Inscenace, která vznikla z klauzurního projektu a je výsledkem roční práce, balancuje na hraně dokumentární výpovědi a autorské fikce, kde hranice obou protikladů místy splývají k nerozeznání. Režisér Róbert Štefančík precizně ohraničuje jednotlivé situace a vede herce k přímému kontaktu s publikem. Volba Eliadovy knihovny, komorní scény Divadla Na zábradlí, je přesná a cílená – uzavřený divadelní prostor evokuje klaustrofobii ústavního prostředí a neprostupnost hranic, které děti v něm zažívají.

Na scéně se objevují dvě loutky – analogie k dvěma hercům, mužské a ženské postavě. Tento prvek umožňuje větší variabilitu situací a dramatičnost, přičemž loutky nejsou jen objektem, ale prodloužením těla a duše. Herci na nich demonstrují nejen fyzické násilí – tresty bitím, odtažitost, chladnou bezcitnost systému – ale zároveň dokážou skrze ně vykreslit jemné momenty objevování světa. Loutky se v určitých pasážích pohybují s nesmělostí dítěte, které teprve objevuje své okolí – pozvolna se rozhlížejí, zkoušejí nakročit, pokusit se o první dotek, navázat vztah. Tyto okamžiky jsou dojemné ve své jednoduchosti a ukazují křehkou snahu pochopit svět, který se k nim nikdy nestavěl vlídně.

Scénografie (kolektiv) je minimalistická – hranice scény vyznačuje oranžová izolepa, jasně vymezující prostor ústavní péče, odkud není úniku. Světelný design pracuje s modrou a červenou, které podtrhují chlad a tísnivost situací. Kostýmy jsou strohé, těsně obepnuté, jako by reflektovaly nemožnost úniku – černé elastické kalhoty a bílý nátělník u mužské postavy, bílé body a růžové legíny u ženské. Tato vizuální čistota dává vyniknout fyzickému výrazu a práci s loutkami.
Silný moment přichází ve chvíli, kdy protagonisté licitují nad tím, že neumí dávat dárky. V ústavu se to nenaučili. Dovedou se rozdělit o jídlo, sdílet radost, dokážou se i usmířit – ale co jim chybí, je schopnost intimity. Neumí druhého obejmout, pohladit, políbit. Tento deficit se propisuje do jejich dospělého života – postava Michala vzpomíná, jak vzal dívku na první rande… k popelnicím. Pro něj to bylo normální místo, pro ni jasný debakl.

Jedním z nejmrazivějších momentů inscenace je zobrazení „obchodu s dětmi“. Budoucí pěstouni zjišťují jejich zdravotní stav, ověřují jejich „kvalitu“, rozhodují o nich jako o zboží. Inscenace v tomto momentu silně připomíná množírny psů – rychlé umístění, rychlé zbavení se odpovědnosti. Tento motiv je zesílen reprodukovanými hlasy, které vyprávějí reálné osudy lidí vyrůstajících v dětských domovech. V tu chvíli oba herci stojí zády k publiku, jako by tímto gestem sami stírali hranici mezi individuálním osudem a systémovou anonymitou.
Hudební složka, kterou vytvořil Michal Sikora, přidává k inscenaci tepající rytmus. Střídání angličtiny a slovenštiny, dynamika a hudební podkres dodávají scénám napětí a naléhavost, propojují se s pohybem a scénickým vyjádřením. Hudba zde není doplňkem, ale dalším vypravěčem příběhu.

MY DĚTI Z DRUHÉ RUKY je nekompromisní a emocionálně silnou výpovědí o dětech, které nepoznaly opravdový domov. Prostřednictvím loutek, minimalistické scény a expresivního hereckého projevu se před očima diváků skládá obraz ústavního života, kde se neumí objímat, ale ví, jak přežít. Inscenace klade nevyřčené otázky, na které neexistují snadné odpovědi. Co čeká na konci cesty těch, kteří nikdy nepoznali svou minulost? Jak se vyrovnat se svou identitou, když nemá jasné obrysy? A jaké limity nastavila společnost těm, kteří vyrůstali za jejími hranicemi?
Nová krev DAMU tímto představením potvrzuje, že je prostorem pro hluboká a aktuální témata, která dokážou zasáhnout nejen intelekt, ale především emoce.

📘 Nová krev DAMU / My děti z druhé ruky
Režie: Róbert Štefančík; dramaturgie Ilona Smejkalová; scénář a výprava kolektiv hudba Michal Sikora.
Hrají: Martina Znamenáčková a Michal Sikora.
Psáno z reprízy 9. března 2025.

www.nazabradli.cz