Scéna.cz 

Těžký úděl ženy

Druhý den po představení, při čekání na nástupišti na ranní metro, jako bych se ocitl uprostřed děje této inscenace. Dostal jsem strach. V jaké době to žijeme? To jen geniální pan J.A.Pitínský přesně vystihl skutečnost. Nakonec i pološero v hledišti před začátkem představení a cizojazyčné zvuky a hluky linoucí se všude kolem byly záměrem, uvedením do atmosféry.
Poklidný příchod dítěte, jeho apatický pohled umocněný modrým bodovým světlem a hektické až surrealistické otevírání divadelní hry Zvláštní žena. Zvuky, hudba, pohyb, skleněná scéna -- to vše umocňuje zmatek a ladění, ruch a klid. Prostě protiklady.

Režisér se pohybuje v náznakové symbolice za výrazného doprovodu hudby. Nelze se nezmínit o polyfunkční skleněné výpravě. Vizuálně skleněné panely. Jejich obměněná seskupení vytvářejí nové překážky a uzpůsobení prostoru. Rovněž skleněný nábytek. Velkou příležitost díky tomuto materiálu dostává světlo. Příběh se ovšem povětšině odehrává v pološeru. Sklo je čirá látka umožňuje nahlédnout dovnitř, dává šanci tato scéna prostoru pro exhibici nebo je to náznak skleníku? Skleník přeci chrání, vytváří specifické podmínky, rovněž izoluje.
Celý příběh bych nazval výtvarným tvořením pomocí hudby, pohybu, světel. Dialog postav se stává doplňkem. Režisér využívá televizního prvku nápovědy v podobě projekce popisného textu na zadní horizont scény.
Přejeme vám klid pro vnímání epizod ze života ženy, z jejího těžkého údělu. Chce být sama a pracovat. Potřebuje ke svému životu muže? Určitě ano. Člověk nemůže žít sám. Pokud je bez partnera pak hledá toho druhého ve společnosti, v práci nebo mezi kamarády. Marianna ho nachází ve svém synovi. Vynikající je hra se vzpomínkami -- jak syna tak matky, kdy jeden si nevzpomíná na příběhy toho druhého. Scéna vzpomínek matky a syna patří k pozitivně nejpůsobivějším.
Méně zdařilou je pasáž návratu otce Marianny. Další muž, který přichází do hry s prvkem moudrosti a otcovské lásky. Posléze přichází hra na skonání otce.
Stane se mužským prvkem v Marinnině životě Nakladatel? Pravděpodobně ne, jen další prvek pro naplnění sexu... Co mladý Herec? Řidič? Číšník?
Proč ne Bruno, její manžel? Je surový nebo sobecký? Naplněn mužskou ješitností a upjatý na seberealizaci ve své práci. Kdo z mužů zvítězí? Vždyť Marianna není jen zvláštní žena, ale především nesmírně krásná, fyzicky harmonická a my bychom ji měli pomoci hledat duševno...
Jiné osoby vnímáš jako cizí zvuky v bytě...

Peter Handke/Marek Horoščák Zvláštní žena Režie J.A. Pitinský; dramatizace Marek Horoščák; scéna Tomáš Rusín; kostýmy Zuzana Štefunková a Alena Pivoňka; hudba Mario Buzzi.
Hrají: Viktorie Čermáková, David Prachař, Zuzana Geslerová, Martin Učík, Václav Knop, Jiří Štrébl, Petra Lustigová, Alena Štréblová, Jan Dolanský, Martin Němec j.h., Monika Krejčí j.h., Barbora Fišerová j.h. V dětské roli Martin Hýča.
Premiéra 12.4.1999 Divadlo Komedie Praha.

Peter Handke, rakouský prozaik, dramatik, lyrik
Narodil se 6.12.1942, vyrostl v Griffenu v Korutanech, středoškolská léta strávil v katolickém internátě, pak na gymnáziu v Klagenfurtu. Studium práv v Grazu přerušil. Žil v Dusseldorfu, +Stýrském Hradci, západním Berlíně, Salcburgu. Nyní žije ve Francii, v pařížském předměstí Chaville.
Překládá americké, slovinské, francouzské a starořecké autory. První prózu "Sršni" vydal v roce 1966. První a u nás nejznámější divadelní hra "Spílání publiku" je z roku 1965. Od té doby byly do češtiny přeloženy další divadelní texty -- "Volání o pomoc, Svěřenec chce být poručníkem, Kašpar". Vyšly další prózy: "Nežádané neštěstí" (Odeon), trilogie "Tři pokusy", dvě novely "Dětský příběh" a "Číňan bolesti" (to vše nakladatelství Prostor). Poslední román z roku 1997 se jmenuje "Za temné noci vyšel jsem ze svého ztichlého domu.".
Novela "Zvláštní žena" vyšla poprvé v Německu v roce 1976, u nás ji vydalo nakladatelství Asa 2000 v roce 1997 v překladu Aleny Ságlové.