Scéna.cz 

Poprask s Ovčáčkem

Žánr kabaretu patří k oblíbeným jak mezi herci, tak diváky. Je to především mozaikovitostí či jak bychom dnes řekli, klipovitostí, směsí scének či skečů, písniček event. tanečků. Druhá věc souvisí s aktuálností. Kabaret se obvykle připravuje velmi krátce, jen na pár zkoušek, takže v něm není patrná ona definitivnost pečlivě nazkoušené inscenace, kdy vše je dáno tak dokonale, že nelze nic měnit. Zkrátka, lidé mají rádi, když záležitost působí lehce, nadlehčeně a hlavně aktuálně. Jistě není náhodou, že veškeré poválečné pokusy o napodobení slavných inscenací V+W vždy ztroskotaly. Je to tím, že samotné hry jsou poměrně jednoduché, hodně levičácké (a z dnešního hlediska i dosti naivní) agitky. To, co dodávalo jednotlivým představením šťávu, byly aktuální hovory na předscéně.

Právě kvůli nim diváci chodili do divadla opakovaně, stejně jako cenzurní dozor – protože jejich náplň se neustále měnila podle aktuální situace. Pochopitelně, čím více se situace vyostřovala, tím to bylo zajímavější a napínavější. Dnes zesměšnění politiků různé úrovně je v podstatě na denním pořádku, a žádný trest v podstatě nehrozí. Skoro by se dalo říci: Kdo se neposmívá, není Čech… Však si ale také politici a všichni, kdo se kolem toho točí, dost nabíhají. A poskytují tak značně bohatý materiál pro divadelní zpracování. Jediným problémem kabaretu je, že jeho skutečná aktuálnost zas tak dlouho nevydrží, a proto je třeba obměňovat, příp. najít míru, jak dlouho uvádět. A tak se domnívám, že zlínští se dokázali s problematikou kabaretu velmi dobře vyrovnat. Situace kolem vyznamenání z 28. říjnu se – i díky značné publicitě a zároveň shodě okolností, že v té době k nám přijel Dalajláma, který již tradičně působí pro mnohé politiky jako červený hadr. Kauza Brady tedy nabrala absurdních rozměrů ve všech směrech, a rozpoutala vášnivé diskuze jak ze strany „kavárny“ (pražské, ale zde i zlínské), tak nejrůznějších rozumbradů, kteří mají odvahu výrazně a dosti drsně se k problematice vyjadřovat anonymně na internetu. To vše vzal do hry autor a režisér v jednom Petr Michálek, který navíc v kabaretu OVČÁČEK ČTVERÁČEK začlenil autentické výroky a chování jednotlivých protagonistů kauzy do divadelního kontextu zarámováním do Havlovy hry Zahradní slavnost, jejíž dialogy v úvodu a závěru kabaretu varioval. A tak se znovu ukázalo, nakolik geniálně dokázal Václav Havel vystihnout nadčasovost absurdit v mocenském aparátu i speciální jazyk politického „ptydepe“. A propojení současné autenticity citátů a divadelního zobecňujícího rámce se podařilo inscenaci dát nadčasovost. A pak už stačilo dotvořit věc scénicky – například v dokonalé vystižené scénické masce mluvčího Jiřího Ovčáčka, kterého Marek Příkazký dotvořil pečlivým studiem řečových zvláštností jeho přízvuků a formulací vět. A to, co je důležité u politického kabaretu – ono TADY A TEĎ – se tady podařilo udržet dost dlouho. Navzdory námitkám, že takto úspěšný titul nemělo divadlo stahovat, bylo to rozumné rozhodnutí (a vlastně i vstupenka do divadelní síně slávy).

Nicméně, stejně dobrým tahem bylo iniciování přímého přenosu z derniéry, realizované navíc v komorním divadelním prostoru V areálu pražské Bohnické léčebny. Tím se legenda díky přenosům do 70 českých a moravských kin měla možnost zabydlet v daleko širším než pouze divadelním kontextu. Samotná kauza, kterou lze shrnout lakonickou větou, že „Žid nedostal vyznamenání, protože se katolík sešel s buddhistou“ bezpochyby zakrátko zmizí v propadlišti dějin, stejně tak jako atraktivita prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka jako komického terče. Kdo z diváků si dnes pamatuje projekty Standa má problém nebo Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? resp. autentické předlohy protagonistů? Odvál je čas. Ale politické kabarety mají (a jak se zdá, budou mít) stále dostatek inspiračních zdrojů v reálném životě. Přejme, nejen zlínským, aby se i nadále dařilo diváky jejich zdivadelněním nejen rozesmávat, ale i přimět k zamyšlení.