Scéna.cz 

Divadlo ABC uvádí konverzační komedii

Divadlo ABC uvedlo v prosinci premiéru konverzační komedie Oscar Wilde Jak je důležité míti Filipa. Z překladu J. Z. Novák hru inscenoval umělecký šéf Milan Schejbal. Na scéně Kateřiny Baranowské se představili Filip Blažek, Jaroslav Vlach, Naďa Konvalinková a další.
Hra Jak je důležité míti Filipa vznikla, podobně jako většina Wildeových her, na objednávku. Autorské práci předcházely dlouhé odklady a vydatné finanční zálohy. Nakonec se Wilde pustil do psaní po letní sezoně 1894. Text měl hotový za tři týdny.
Divadelní ředitel a herec George Alexander dostal Filipa s dopisem, v němž mu Wilde oznámil, že je to jeho nejlepší hra. Alexander to nemohl popřít. Přesto hru razantně zkrátil – o jedno celé dějství. Wildea tato úprava bolela, srovnával ji s amputací části vlastního těla. Ale hře škrt prospěl. Ve zkrácené tříaktové podobě jí dodnes tleská celý svět.

„Když jsem musel vyplnit dotazník, napsal jsem, že je mi devatenáct, povoláním že jsem génius a jako tělesnou vadu jsem uvedl talent.“
To prohlásil dávno už ne devatenáctiletý Oscar Fingal O´Flaherty Wills Wilde, když se v Anglii sčítalo obyvatelstvo. Jistě to řekl velice vážně, protože to vážně nemyslel; byl to jeden z paradoxů, na jaké byli lidé u něho zvyklí. A je to jeden z paradoxů, které jsou dokladem o správnosti slovníkové definice, že paradox je tvrzení protismyslné jen zdánlivě. Vždyť kdyby byl Wilde doopravdy vyplnil rubriky sčítacího archu tak, jak řekl, byl by příliš nelhal.
Povoláním génius. Ano, byl to génius. Okouzloval geniální duchaplností, geniální výmluvností. Proslul jako neobyčejně zábavný společník. Byl to nepřemožitelný D´Artagnan slovního šermu. Dovedl hodiny a hodiny vymýšlet a spatra plynně spřádat originální příběhy, které zdobil chytrými aforismy, oslnivými bonmoty, překvapivými epigramy. Jeho slovní hříčky udivovaly neotřelým vtipem, jeho paradoxy měly stejně rafinovanou formulaci jako myšlenku. Učil lidi vkusu, vedl je k oceňování pravých hodnot v umění, snažil se je vychovávat k hrůze z farizejství a lidé, očarovaní jeho hlasem jako posluchači lorda Henryho v Obraze Doriana Graye, „šli se smíchem za jeho píšťalou“… (J. Z. Novák)